Jak jsem trénovala morčata aneb začátky mé profesní kariéry

Občas se mě někdo zeptá, kdy jsem se rozhodla být trenérkou. Já se nerozhodla. Já jí byla vždycky. Pokaždé si totiž vzpomenu na základní školu. Měla jsem tehdy nejlepší kamarádku Naďu, která milovala zvířata. Měli doma asi 3 psy a milion morčat. A tak jsem taky chtěla morčátka. Už tehdy se měla všechna morčátka v mém okolí a v mém dosahu dát na zběsilý útěk za hranice ČR. Tehdy totiž, do té doby skryt, vystrčil růžky ten trenér (někteří mluví o sadistovi) ve mně.

U rodičů jsem si vyprosila velký prostor nad schody do druhého patra vedoucí do dětského pokoje. Do té doby úložný prostor se tak brzy stal výběhem pro mé mazlíčky. A nebyl to výběh ledajaký. Byl super prostorný a postavila jsem tam z krabic a různých hraček doslova workoutové fitness hřiště. A brzy jej vyzkoušeli první chlupatí kamarádi, kterých jsem si přinesla hned několik.

Jenže... Já chtěla mít hrozně namakaný cool morčata, tak jsem neváhala a jejich výběh jsem rozšířila, aby mohla běhat i po schodech. Děsně mě bavilo, jak se moji čtyřnozí svěřenci prdelí nahoru a dolů, skáčou, šplhají a pak hltavě papají travičku a z misky mizí žrádlo, až se jim za ušima bouličky dělají. Kdybyste je viděli, jak jim ty malé nožičky kmitaly a velké zadečky skákaly, bříška se třela o zem!

Brzy jsem začala pořádat i morčecí závody. Tzv. Supermorče Race. Vyhrávalo vždycky morčátko Piggy. Taky nejdřív umřelo. Ani ostatní morčata nezůstávala pozadu... V tom umírání. Rodiče mi řekli, že moje morčátka byla nemocná.

Já si dnes myslím, že byla jen krapet přetrénovaná. Asi jsem tehdy špatně odhadla jejich možnosti. A výkonnost.

Tak si taky říkám, že moji první člověčí klienti měli asi štěstí, že svou první profesní zkušenost jsem si odbyla již na základce. Se zavodními morčátky. Dnes už výkonnost odhaduji malinko lépe. Asi.